Kozí roh

Další film na kterým byly moji rodiče svýho času v kině nebo chcete-li v biografu a byl zmíněn v debatě o filmech na který moji rodiče vzpomínají. A musím uznat, že ti moji staroušci měli dobrej vkus. Ikdyž je mi jasný, že mnohý rozmlsaný filmový konzumenty tenhle film v dnešní době už bavit nebude. Já jsem ale jeden z těch co takovýhle kousky dokáže ocenit a docenit i dnes. Takže připíjím...Na zdraví všech kozenek... (11.04.2023)

Jeden z nejvýznamnějších a mezinárodně nejznámějších bulharských filmů natočil režisér Metodi Andonov jako svůj třetí celovečerní film podle předlohy spisovatele Nikolaie Haitova. Film, který svou poetikou syrovosti a baladickou krutostí, zachycující dávné časy zcela bez příkras, připomíná některé snímky Ingmara Bergmana či našeho Františka Vláčila, je vystavěn na půdorysu cesty za pomstou a odlišného názoru na ni - z pohledu otce, který celý svůj zbytek života zasvětil pomstě a dcery, ve které se přes drsnou mužskou výchovu začne projevovat nepotlačitelné ženství. Právě velmi vypjaté momenty konfliktů těchto dvou postav, navíc výtečně zahrané zejména živočišným Antonem Gorchevem, jsou možná nejpůsobivějšími a nejemocionálnějšími částmi Kozího rohu. (18.01.2013)

Bulharská poetická balada o pastýři, který po zavraždění svojí ženy vychovával dceru jako muže. Snaha převychovat dceru v muže, ale nemůže mít úspěch, aneb, jak praví stará pravda, příroda si cestu vždycky najde. Film vsází na minimum dialogů a absenci hudby, což v kominaci s černobílým obrazem dává filmu, což dodává celému snímku po obrazové stránce syrově naturalistické vzezření. Otázkou zůstává, jak mohla dívka nevědět takovou dobu, že není muž. Pokud ale ponechám toto hledisko stranou, je dívčino zjišťování vlastní identity docela zajímavě vykresleno. Měl jsem problém překousnout panovačné chování dívčina otce, přeci jen rodiče vlastním dětem neničí život tak jako on v závěru té svojí. Do jisté míry mi také vadily některé detaily, např. podřezávání kozy X dívka ječela. (17.01.2008)

Moc se mi do Kozího rohu nechtělo, protože bulharská kinematografie mě popravdě řečeno vůbec nezajímá. Tenhle film mě ale docela překvapil. Nejsilnější zbraně jsou bezpochyby naturalistická krutost a syrovost, ze které jde místy až mráz po zádech. Jsou to sice účinné zbraně, ale zhruba v půlce se nějak začala zhoršovat kadence, což zapříčinilo, že jsem se sem tam musel podívat na hodinky. Tu lehkou nudu bych ještě možná přehlédl, ale rozhodně nemohu tolerovat ten věčný, nesmírně iritující řev a smích hlavní představitelky. Možná je na vině můj vkus nebo zub času už docela zapracoval. 70% (26.08.2011)

(KB - B) Mezi příznivci exploatace koluje vtip, že Cravenův remake Bergmanova PRAMENU PANNY pod názvem LAST HOUSE ON THE LEFT je lepší, protože motorová pila je silnější zbraň než středověký meč. Podle této logiky by KOZÍ ROH byl nejslabší, protože titulní nástroj na oba výše zmíněné nemá. Nepíšu to pro pobavení, ale z důvodu žánrové kategorizace, protože třetí počin bulharského režiséra Metodi Andonova není ani tak dramatem či baladou, jako spíš exploatací, jež je hned na několika úrovních ozvláštňující. Syžet odpovídá subžánru rape and revenge, protože po vykresleni úvodní idyly přijde narušení (rape) a následná pomsta (revenge) s více či méně důmyslnými způsoby zajmutí či odpravení agresora. Ovšem časové rozpětí není kondenzováno do několika hodin jednoho dne po daném incidentu, ale je přeskočeno celých devět let výcviku přeživší. Pomsta není stupňována od "oběti na druhé straně" (většinou retardovaná postava, která je k "činu" přinucena) až k iniciátorovi, protože výstavba klade důraz spíše na ústřední protagonistku a její proměnu než na samotné vykonání odplaty. Ozvláštnění na rovině postav totiž spočívá v tom, že vendetu sice vykonává žena, jako je tomu v I SPIT ON YOUR GRAVE či LADY SNOWBLOOD, ale přinucená vydávat se za muže, což s sebou přináší nezvyklou genderovou perspektivu, jíž je věnován celý závěrečný akt. Z dnešního hlediska je ale ten nejproblematičtější, protože potvrzuje stereotypy o ženě jako něžném pohlaví, neschopném se vzepřít či se vymanit z dobových konvencí a požadavků. Naštěstí je zde ještě styl, který celé vyprávění o dospívání a nalezení vlastní - potlačené - identity povyšuje na přemítání o primitivnosti a pudovosti, když si celý film vystačí pouze s minimem dialogů, velkou roli sehrávají ruchy prostředí, postavy jsou komponovány ve vztahu k přírodě a nediegetickou hudbu tvoří "popěvek" naznačující potenciální incest nebo alespoň incestní city či myšlenky. Škoda toho, že KOZÍ ROH nedokáže vzbudit polemiky o volbě formálních prvků a etice/morálce svého vyznění, jako je tomu v případě žánrových souputníků, a tak jediná neshoda může panovat v tom, jestli je celek "víc jako Vláčil", nebo je příhodnější o díle přemýšlet v intencích "lepší než raný Craven, ale horší než Zarchi". P.S. Přimlouvám se za to, aby byl alternativní distribuční název Zachriho snímku - DEN ŽENY - přisouzen tomuto bulharskému počinu. P. P. S. Vidět v jeden den na "filmové vědě" dva pomalé queer filmy obsahující znásilnění, tomu říkám náhoda! (20.09.2012)